Jdi na obsah Jdi na menu
 


Udělat výjimečnou RTS, to už dnes chce něco víc, než jen okopírovat principy Duny 2, a tvůrci World in Conflict si toho naštěstí byli velice dobře vědomi. Chcete zažít tu nejlépe zpracovanou třetí světovou z pohodlí vašeho domova? Pak račte dál.

Už několik hodin z posledních sil odoláváme útokům na naše pozice v horách. Sněžení je čím dál tím hustší a člověk skoro nevidí na konec hlavně, natož na schovaný ruský snipery na druhý straně mostu. A ten parchant Bannon pořád nikde! Od začátku jsem plukovníkovi řikal, že na něj není spoleh. A teď tu kvůli němu trčíme v největší americký díře a klepeme se zimou a strachem z toho, že sem co nevidět přijede hlavní část ruskejch sil. Jak dlouho trvalo, než jsme tyhle pozice vybojovali, kolik vojáků při tom padlo, kolik techniky jsme ztratili? A kvůli tomu mizerovi to všechno může bejt nakonec k ničemu. Sakra Bannone, ozvi se, teď nebo nikdy...

Rok 2007 bude možná někdy v budoucnu označen jako renesance žánru real-timových strategií. Po menším ústupu ze slávy v předchozích letech se mezi RTS letos opět objevily tituly, které mohou směle kandidovat i na nejlepší hry roku. Pravda, očekávaný třetí díl série Command and Conquer s podtitulem Tiberium Wars i přes svoje nesporné kvality nakonec vyvolal také mírné rozčarování, když se po herní stránce od prvního dílu, nebo, chcete-li, od zmiňované Duny 2, prakticky nikam neposunul, avšak druhý strategický hit z první poloviny roku rozhodně nezklamal. Řeč je samozřejmě o Supreme Commanderu, jehož tvůrci se rozhodli nabídnout hráčům přesně to, po čem většina z nich touží: obrovské bitvy na rozlehlých mapách, s možností zautomatizovat z velké části chod základny a soustředit se především na taktiku v samotných řežbách s nepřítelem. No a nyní přichází World in Conflict, ambiciózní počin od švédských Massive Entertainment (série Ground Control), který – a nemá cenu to dále protahovat – stojí kvalitativně ze všech tří úplně nejvýš.

Obrázky ze hry

Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict Obrázek ke článku World in Conflict

Everybody wants to rule the world

World in Conflict byl od začátku tvořen se silným zaměřením na multiplayer, o to větším překvapením však je, že i část pro jednoho hráče nabízí zcela mimořádný zážitek. Velkou měrou za to mohou tvůrci vděčit také najatému spisovateli Larrymu Bondovi, jenž dokázal singleplayeru vdechnout duši poutavým a uvěřitelným příběhem z období studené války. V kampani čítající dlouhých čtrnáct misí se podíváme konkrétně do roku 1989, v němž Sovětský svaz šokuje zbytek světa ozbrojenou invazí do Evropy. Vojenská odpověď NATO sice jeho rozmach na chvíli utlumí, ale jen zdánlivě – krátce poté totiž Rudá armáda vstoupí i na americký kontinent, kde také začíná první mise celé hry (která mimochodem dosti připomíná začátek druhého Red Alertu). Jak už jste tedy možná z předchozích řádků uhodli, k dispozici je kampaň pouze za strýčka Sama, přičemž za NATO a Sověty lze hrát jedině v multiplayeru. Ale nebojte se: i v singlu se podíváte na starý kontinent, a to v rámci zajímavé série retrospektivních misí, během nichž se hra obloukem vrací k událostem, jež rozjitřily vztahy mezi hrdiny kampaně. Celkově její pokoření zabere zhruba 15-20 hodin, což je vzhledem k důrazu na multiplayer poměrně slušná doba.

Klíčovou roli ohledně příběhu ovšem hraje jeho fantastické podání. Hlavní postava (a zároveň vaše alter-ego), poručík Parker, sice neřekne za celou hru ani slovo, ale o jeho parťácích naštěstí to samé ani zdaleka neplatí. Naopak, během obrovského množství jejich vzájemných rozhovorů si ke každému z nich uděláte určitý vztah, díky němuž s nimi posléze budete sdílet všechny strasti a radosti. Na začátku misí a v jejich průběhu navíc kamera často přepne z klasického pohledu na jakýsi „filmový“, jenž slouží k vypíchnutí příběhově podstatných, či jiných emotivních momentů. Dopad atomovky na město, v jehož popředí svítí uvítací cedule „Modlete se za naše vojáky“, budiž jedním z mnoha... Mezi úrovněmi se pak objevují krátké kreslené animačky, jež sice neposouvají příběh nikam dále, ale výborně dotvářejí pochmurnou atmosféru konfliktu. Rozhovor vojáka na frontě s jeho tisíce kilometrů vzdálenou ženou je jen jednou z několika, ale podobně jako ostatní připomíná, jak tragickou událostí válka je. Kombinací toho všeho tak WiC nabízí mnohdy až filmový zážitek, a to jsme u realtimovek skutečně nebyli zvyklí vídat. Pokud jste žasli nad hranými scénkami z Tiberium Wars, podání příběhu ve WiC vás donutí sednout si na zadek.

Cutscény během misí by však samozřejmě nebyly tak působivé, kdyby hra nedisponovala našlapaným Masstech enginem, který podporuje všechny moderní funkce grafických karet včetně DirectX 10 efektů. Hořící Seattle se sovětskými paragány na pozadí, malebné francouzské vinice, vojáci v zimních uniformách lemující zasněžené ruské pláně či strhující efekt výbuchu atomovky, to všechno jsou překrásné vizuální scény, které nelze dostatečně slovy popsat. Malou ochutnávku můžete okusit z okolních obrázků, ovšem pro ten pravý zážitek si to vše musíte vyzkoušet sami. Ale pozor: WiC se sice slušně hýbe i na průměrném stroji, avšak výše popisované grafické lahůdky zvládne jedině skutečně výkonný hardware.

Evoluce v mezích zákona

Když jsem mluvil o tom, že se WiC odklání od principů Duny 2, měl jsem na mysli především vypuštění prakticky veškeré herní ekonomiky. Zapomeňte na těžbu surovin, zapomeňte na stavění základny a jednotek. Na většinu misí vám hra přidělí určitý počet „reinforcement points“, za něž si lze okamžitě přivolat jednotky, které se zrovna hodí. Po zničení některé z nich se její „cena“ opět vrátí na vaše konto, avšak pochopitelně až za určitý časový úsek. Tvůrcům se tím podařilo podpořit především napínavost multiplayerových bitev, kde se i velice slibně rozehraná partie může rychle zvrhnout v porážku. Ničení jednotek však samozřejmě svůj význam má – kromě zmiňovaného dočasného oslabení protivníkovy bojeschopnosti se za úspěšně provedené akce dají získat také tzv. „tactical aid“ body, jež slouží k povolávání dělostřelectva, leteckých náletů nebo výsadků parašutistů. Na vhodném využívání těchto bonusů přitom často záleží výsledek celé bitvy: takové správně přivolané kobercové bombardování může protivníkovi zasadit rozhodující úder. Podstatné je, že díky tomuto systému se zde téměř vůbec nedočkáme hluchých míst, například při čekání na natěžení surovin, vyrobení jednotek atd. Hra probíhá neustále v rychlém tempu, nutí vás činit důležitá rozhodnutí během několika málo vteřin a bleskově reagovat na aktuální dění na bojišti, což je její obrovské plus.

Každá mise v singleplayerové kampani nabízí několik hlavních a vedlejších úkolů. Za splnění těch vedlejších, nepovinných, většinou obdržíte nějakou jednorázovou pomoc, jako třeba silnou jednotku nebo více „tactical aid“ bodů, které mohou k úspěšnému zvládnutí mise výrazně dopomoci. Hlavní úkoly pak zahrnují především dobývání, případně bránění nějakých strategických pozic, což sice může vypadat na první pohled trochu stereotypně, ale prakticky v každé misi tyto cíle plníte za jiných okolností. Někdy je potřeba ubránit most a zajistit tak evakuaci civilního obyvatelstva, jindy zase dobýváte dobře opevněný nepřátelský tábor v horách a v dalším případě pro změnu koordinujete pozemní obranu města s dělostřeleckou podporou od námořnictva. Trochu nešťastně na mě působilo pouze značení některých úkolů na mapě, kvůli čemuž jsem občas chvíli pátral, kde že jsou služby mých vojáků vlastně potřeba.

K pocitu účasti ve skutečném konfliktu přispívají výraznou měrou ještě dva faktory. Tím prvním je skutečnost, že vaše armáda tvoří jen malou část ze všech spojeneckých jednotek, jež se do bitvy zapojují. Často tak zuří kousek od vás několik dalších střetnutí, které sice málokdy mají přímý vliv na vaše počínání, ale výrazně přispívají k uvěřitelnosti jednotlivých bitev. Podobný efekt plní také kvalitní ozvučení, díky němuž se během boje neustále ozývá směs střelby, výbuchů, hlášek vojáků a všech možných dalších šumů, jež vás vtáhnou do dění silou uragánu.

Bez spolupráce ani ránu

A teď oklikou zpátky na začátek: jak už bylo řečeno, WiC je z velké části také o multiplayeru, jehož se může zároveň účastnit až 16 lidí. Není se co divit, herní systém na to má přímo ideální. Kvůli absenci těžby se lze soustředit pouze na vymýšlení vhodné taktiky pro bitvy, přičemž je třeba mít na paměti, že každá jednotka se hodí na nějakou jinou, zatímco proti další si vůbec neškrtne. Vzhledem k tomu, že si každý hráč na začátku bitvy musí zvolit jednu ze čtyř specializací (pěchota, obrněná technika, letectvo, podpora), základní kámen úspěchu představuje dobrá spolupráce s kolegy z týmu a doplňování jednotlivých druhů vojska. Je potřeba zničit nepřátelské tanky? Zavoláme vrtulníky. Jsou tanky hlídané protiletadlovými děly? Pošleme na ně dělostřelectvo. Nutnost kooperace s ostatními samozřejmě přináší i určitá rizika – pokud schytáte špatné parťáky, hru si pořádně neužijete, ani kdybyste se rozkrájeli.

World in Conflict sice od počátku vypadal jako velice slibný titul, ale asi jen málokdo tušil, jaká pecka se z něj nakonec vyklube. Překvapující jsou především kvality singleplayerové kampaně, která se může pochlubit různorodými misemi, napínavým příběhem a vcelku solidní délkou. Multiplayer, respektive skirmish pak trvanlivost hry ještě několikanásobně zvyšuje. Massive Entertainment zkrátka ukázali velice svěží přístup k zažitým tradicím, když oprostili WiC od rutinních záležitostí a nabídli hráčům jen to nejlepší, co žánr RTS skýtá. Nenechte se pobízet dvakrát.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář